Je až s podivem, že jukeboxu už je přes čtyři sta let. Samozřejmě, že ne v takové podobě, jak ho známe dnes. Ale myšlenka přišla už roku 1600. Tenkrát to byl ale váleček, jehož výstupky při otáčení vytvářely melodii. Nevýhodou bylo, že si mohl posluchač vychutnat pouze jednu skladbu. Ale už to byla cesta. A byla jaksepatří dlouhá. Po mnoha letech, koncem devatenáctého století, napadlo jednoho amerického podnikatele přeci jen strojek na hudbu sestrojit.

Majitel baru Palais Royal Saloon tuto myšlenku s největší pravděpodobností uvítal. Kolem řádila krize a on nevěděl, jak by ušetřil.
– Nabídku vyměnit jednoho hudebníka, který nebude chtít honorář za několik živých ho zaujala.
– Použití celkem jednoduché.
– Hodil se pěticent a dvě minuty se linula z gumové hadice hudba. Hadice byly čtyři pro čtyři posluchače
– A opět ten samý problém jako na začátku. Hrací skřínka hrála stále jen jednu melodii.

Krabice plná hříchu

Gumová hadice se postupem času odstranila a nahradil ji amplion. Tím se počet posluchačů rozrostl. Hrací skřínka také dostala svůj konečný název jukebox. V překladu – hříšná krabice. Dostala se i na zaoceánské lodě, kde zpříjemňovala dlouhé cestování. Pravým impulzem v jejím rozvoji byla gramofonová deska. Konečně se mohlo začít přehrávat i více skladeb za sebou. A to dokonce celých osm! Rázem se jukeboxy rozeběhly po celé Americe.

V padesátých letech jich přibylo tři čtvrtě milionu. Jukebox přežil do dnešních dob a dá se říct, že se určitě na odpočinek nechystá. Není k tomu také důvod.
– všechny mouchy už jsou vychytané
– gumová hadice je minulostí
– skladeb je o něco více. Vejde se jich tam až třicet tisíc.

A co se stalo s juboxovým dědečkem z baru Palais Royal Saloon? Byl zničen při obrovském zemětřesení, které zasáhlo San Francisko roku 1906. Tehdy byla zničena více než polovina města a zemřely tisíce lidí.